Trenér mistrů světa na tréninku Bulldogs
Jiří Jakoubek, trenér, mistr republiky s Tatranem Střešovice. Letos na jaře dovedl juniorskou reprezentaci poprvé v historii k titulu mistrů světa. Nyní přijel do Brna na seminář a tréninky mládeže v rámci projektu Českého florbalu PP3. My jsme si nenechali ujít příležitost a Jirku jsme vyzpovídali.
Jirko, co se ti vybaví při vyslovení Bulldogs Brno?
Tradiční český klub, bašta jihomoravského florbalu, ale zároveň i prohospodařené šanci z dob minulých, ať už výsledkové (u mužského “A” týmu), tak v náskoku, který Brno oproti svým rivalům v minulosti mělo.
Jak se ti líbilo u nás na tréninku?
Celá návštěva měla výbornou atmosféru. Na trenérské radě se sešlo velké množství lidí a po počátečním ostychu jsme rozjeli opravdu plodnou debatu. Nyní je potřeba výsledek, který z ní vzešel vzít a tvrdě si ho odpracovat. Tréninky s kategoriemi byly příjemné, hráči i hráčky se během tréninků posouvali a věřím, že si i něco odnesli. Já i Marek Chlumský jsme po domluvě s trenéry zaměřili tréninky na agresivitu a roli 2 (útočící hráč bez míčku), takže si hráči vyzkoušeli, jaké to je spolupracovat jako celá pětka a využívat síly pěti útočících hráčů.
S čím jsi byl spokojený a s čím naopak ne?
Skvělé bylo vidět, kolik trenérů v Bulldogs je a věnuje se hráčům na tréninku. Hráči opravdu naslouchali a plnili pokyny, to je něco, na čem se dá stavět. Co bylo pro mne zklamáním byly výpadky v tempu tréninku a fyzická připravenost hráčů.
Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi hráči v Brně a v Praze, případně jinde v republice?
Hráč, který hraje v předních klubech v Praze odtrénuje týdně 5-6 tréninků (3-4 týmové, 1-2 individuální, nějaké kondiční tréninky a v posilovně), k tomu chodí většinou na regeneraci atd. Když sečteme tuto práci od např. starších žáků až po juniory, tak jsou to STOVKY hodin navíc oproti zbytku ČR. Druhým rozdílem je pak samotné tempo tréninku, kde se jede na krev. Proto pak v juniorských výběrech ČR chybí větší zastoupení hráčů z Moravy a jsou tam pouze hráči, kteří dělají sami něco navíc. To musí být podloženo usilovnou prací klubu a jednotlivých trenérů. Každý musí vědět, co má hráčům pomoci rozvíjet. Práce tak není nahodilá, ale má svoje měřitelné výstupy a tím je výrazně efektivnější.
Na to vše pak navazuje samotný proces tréninku. Pokud bude trenér znát své cile pro danou kategorii, historii (tréninkovou i zápasovou) svých hráčů a bude se on sám chtít neustále posouvat, tak se budou posouvat i jeho hráči. Trénink bude mít spád, jasné zaměření a tím se zvedne i jeho tempo.
A jaký je největší rozdíl mezi hráči v Česku a v zahraničí?
Švýcaři jsou stroje, Švédové těží z množství hráčů a Finové z komplexního vzdělávacího systému, to je takový rychlo souhrn. Naše Česká síla je “vyčůranost” a šikovnost. Tyhle obě věci se dají ve všech aspektech florbalového výkonu (kondice, technicko-taktická část, mentální nastavení) využít v náš prospěch.
Děkujeme za návštěvu a odpovědi.