Juniorky v A-týmu

Jana Prátová #86

Ahoj Jano, prozraď nám, jak ses dostala k florbalu a samozřejmě také, co tě vedlo do branky?
K florbalu jsem se dostala ve čtvrté třídě na základní škole, kde jsme měli takový florbalový kroužek. Pokaždé když jsem jako malá sledovala hokej, zajímali mě brankáři, proto jsem zvolila právě tento post. Dávat góly nebylo tak zábavné jako je chytat. To mohl být jeden z faktorů, proč jsem skončila v bráně. Tím druhým je to, že do brány nikdo chodit nechtěl.
 
Oproti holkám zpovídaným před tebou jsi z Brna. Kam chodíš do školy?
Chodím na brněnské gymnázium Vídeňská. Studuji pátý ročník šestiletého studia, takže vlastně jsem v třeťáku a příští tok mě čeká maturita. Jsem ve třídě se zaměřením na programování, ale do budoucna se mu věnovat nechci. Když jsem si ale v sedmé třídě vybírala, kam půjdu, tak mi přišlo programování lepší než jazykové školy.
 
Co kromě florbalu a školy děláš?
Toto je asi nejtěžší otázka celého rozhovoru. Jelikož normálně bývám na hale skoro každý den, tak kromě školy a florbalu vlastně nic dalšího nestíhám. Těmto dvěma věcem se snažím věnovat na maximum, takže mezi ně rozděluji veškerý svůj čas. 
 
Jaké máš plány do budoucna? 
V budoucnu bych ráda studovala na Masarykově univerzitě všeobecné lékařství, případně fyzioterapii. Jako takový záložní plán je obor biofyzika. Jelikož v Brně je mnoho možností, kam jít na vysokou školu, tak bych tu ráda zůstala. Ale volba vysoké školy mě čeká až příští rok a do té doby se ještě může spousta věcí změnit. 
 
Přemýšlela jsi někdy nad tím, že bys raději hrála, než chytala?
Jak už jsem psala, chytání mě neskutečně baví. Takže jsem vlastně nad touto myšlenkou nikdy nepřemýšlela. Vím, že někdy v starších žákyních jsem odehrála jeden zápas v poli jako obránce, protože nás bylo málo a já jsem zrovna v tomto zápase nechytala. Dnes si však neumím představit, že bych na hřišti měla jiné místo kromě toho v bráně. 
 
Co tě nejvíce motivuje?
Obrovskou motivací pro mě je, že mě tento sport neskutečně baví. Jsem soutěživý typ, takže chci vyhrávat. Navíc florbal je týmový sport, takže chci, aby holky, kterým kryji záda, měly jistotu, že je podržím. Dokážu si nastavit cíle, kterých postupně dosahuji jak ve florbale, tak mimo něj. Snažím se pochytat každou střelu a pomáhat svému týmu.
 
Hokejový nebo florbalový přesun?
Tak toto je zase nejlehčí otázka celého rozhovoru. Já stoprocentně preferuji hokejový přesun. Hokejový přesun je rychlejší, a navíc při něm nevznikají téměř žádná volná místa. K hokejovému přesunu jsem naplno přešla v dorostenkách, kde mě ho můj juniorský trenér naučil plně používat. Zpočátku to byl neskutečný dril, kdy jsem jezdila tam a zpátky, pěkně mě pálily nohy. Ale Mini věděl, co mě chce naučit. Díky hokejovému přesunu se v bráně dokážu pohybovat o dost rychleji.


PŘEDEŠLÉ ROZHOVORY



Ema Brucháčková #20

Emo, jsi z Mikulova, chodíš tam také do školy?
Ano, chodím tady v Mikulově na gympl. Tohle je už poslední rok, protože budu maturovat.
 
Jak zvládáš přejíždění, úkoly atp.?
Teď, protože máme všichni výuku přes online, se dojíždění dá zvládat v pohodě. Když jsme ještě chodili do školy, tak to byl někdy docela maraton (několikrát mi škola končila hodně pozdě a stihla jsem si jenom doma vzít věci a vyrazit na trénink). Máme ale štěstí, že nás většinou zaveze mamka nebo děda, takže se ta cesta hodně urychlí.
 
Jak ses k florbalu dostala, baví tě i jiný sport, případně věnovala ses někdy jinému sportu?
Už od malička jsme hodně sportovali, mamka nás učila volejbal, s kamarády jsme hráli fotbal a taky basket. Když jsme se pak přistěhovali do Mikulova začala jsem jezdit na volejbal do Břeclavi - u nás v Mikulově oddíl nebyl. Dojíždění ale nebylo nic moc, tak jsem hledala něco jiného. Myslím, že s florbalem začal první brácha. My jsme se k němu ale rychle přidali, a tak začala naše “kariéra“ v FRC Mikulov. Holky sice neměli, ale i tak to bylo super.
 
Ve videu ses zmínila o domácích rozborech. Kdo je nejčastěji obětí elektronické tužky?
Poslední dobou jsem to já, protože jako jediná teď můžu hrát zápasy. To se pak děda vždycky promění v odborníka, vyzásoben radami, postřehy a připomínkami. Elektronická tužka je nemilosrdná, nenechá nic bez povšimnutí, ale je to hlavně sranda a bereme to s humorem.
 
Jaké máš plány do budoucna?
Všechno záleží na tom, kam nakonec půjdu na výšku. Chtěla bych si ale zahrát ještě se ségrou, to by bylo super, zatím nám to moc věkově nevycházelo. Takže kdo ví, uvidíme příští rok.





Adéla Spoustová #26 a Kristýna Černá #74
Nebýt čísla a jména na dresu, patrně si je spletete, ostatně nebudete jediní.

Holky, jak jste se dostaly k florbalu?
A: Můj florbalový začátek byl docela náhodný. Každý rok se mezi základními školami hrál florbalový turnaj, kterého jsem se školou účastnila. Při tomto turnaji mě oslovil trenér jiné školy, který v sousedním městě vedl florbalový klub JeMoBu, jestli bych to u nich nechtěla zkusit. Zkusila jsem to, s holkama jsem si sedla a už to bylo!

K: O florbale jsem se začala dozvídat na druhém stupni základní školy, hrálo ho celkem dost lidí. Mě ale nikdy moc nelákal. Tenkrát  jsem s holkama, které hrály florbal chodila na kroužek basketbalu. Zlomilo se to, když měly jet na zápas a bylo jich málo, řekly ať jedu taky a já to zkusila. Začalo mě to bavit a u florbalu už jsem zůstala.
 

Odkud jste, kam chodíte do školy?
A: Já jsem z Jaroměřic nad Rokytnou a do školy dojíždím do Třebíče na gymnázium.

K: Bydlím v Moravských Budějovicích a místní gymnázium, na které chodím, mám deset minut chůze od domu.


Co Vás přimělo hrát v Bulldogs? 
A: Jak jsme dorostly do vyšší kategorie, bylo nás čím dál méně a zápas v 8 lidech se hrál těžko. Oslovil nás klub Bulldogs, jestli se nechceme přidat k nim. 

K: Jak už řekla Áďa, v JeMoBu nás časem začalo být málo, a tak jsme byly rády, že nám Bulldogs nabídli pokračovat u nich.   
 

Domlouvaly jste se spolu, nebo jste přišly nezávisle na sobě? Jste kamarádky i mimo Bulldogs?
A: Do Bulldogs jsme přešly všechny z JeMoBu, ale některé holky už dnes nepokračují. S Kiki se známe už velmi dlouho a většina holek si myslí, že jsme sestry...takže bych řekla, že určitě kamarádky jsme :D

K: Osobně  si myslím, že i když už se s holkama v Bulldogs známe nějakou dobu, a sedly jsme si, tak  je pořád hodně vidět, že v JeMoBu jsme byly dobrá parta a proto se spolu bavíme i teď. Konkrétně s Áďou se známe od malinka, naše mamky spolu byly v porodnici, takže jsem o den starší :D, navíc všichni říkají, že jsem si podobné, proto se nedivím, když občas někdo volá Áďu a kouká při tom na mě, nebo naopak.
 

Jak zvládáte dojíždění, školu..?
A: Ze začátku to vypadalo velmi nereálné, ale postupně jsme si čas uspořádaly a snažily se vše s přehledem stíhat. Distanční výuka nám momentálně ušetří mnoho času.

K: Pro mě to bylo zpočátku nepřestavitelné hlavně skrz dojíždění. Pak jsem si ale zvykla.  Někdy mě štve, že kvůli tomu školu trochu zanedbávám, ale zvládnout se to rozhodně dá.


Jste v ženách spokojené?
A: Řekla bych, že je tam super parta a holky nás přijaly skvěle. 
 
K: Myslím, že už jsme se celkem dobře začlenily, a mám z toho radost.
 
 
Nejlepší zážitek z florbalu?
A: Těžko říct, jaký je můj nejlepší zážitek. Nejdříve mě napadla porážka Bohemky ve finále na UNYPU, kde jsme na hřišti nechaly všechno… ale v podstatě mám vlastně radost ze všeho, co se povede mě i ostatním.
 
K: Jak řekla Aďa, výhra nad Bohemkou a třetí místo byl obrovský zážitek, ale ráda mám i zážitek z Hummlu, kdy jsme hráli před plnou halou ještě za dorostenky v JeMoBu proti Znojmu. I když jsme prohráli, tento okamžik se mi zaryl do paměti.


Jaký trenér Vás nejvíce naučil?
A: Myslím si, že každý trenér mi něco předal a já se díky tomu mohla posunout dál. Pokud bych však měla říct trenéra, co mě nejvíc naučil, byl by to můj taťka a brácha.
 
K: Za mě určitě hned ten první, shodou okolností můj současný přítel. Myslím, že díky němu jsme se ze začátku všechny hodně rychle zlepšovaly. A asi i proto jsem se dostala, za tři roky co florbal hraju, tam kdy jsem teď. Každopádně každý trenér mi předal něco důležitého, co jsem si odnesla do budoucna.


Máte nějaký rituál před zápasem?
A: asi nic konkrétního, jen se dobře vyspat a myslet pozitivně!
 
K: Žádný speciální rituál nemám.
 

Co je pro Vás v týmu nejdůležitější?
A: pro mě je to určitě (sss)  soudržnost, srdečnost a sranda. 

K: Asi cítit se dobře mezi spoluhráčkami a společnými silami se zlepšovat.


Ideální lajna?
A: Jsme v týmu celkem krátce, takže se s ostatníma holkama snažíme florbalově poznat a zjistit, jak nám to spolu půjde. 
 
K: S někým se mi hraje, líp s někým hůř, ale žádnou lajnu snů zatím nemám.






Tereza Pešková
Přes svůj mladý věk si svými výkony vysloužila místo v základní sestavě týmu žen.


Naše první otázka míří k tvým florbalovým začátkům, jak dlouho hraješ florbal a jaké byly tvé první florbalové krůčky?
Do kroužku se zameřením na florbal jsem začala chodit asi v první třídě (potom co mi máma definitivně zakázala hrát hokej). Po třech letech jsem se přesunula do mého prvního klubu - Hattricku, a od 13 let hraju za Buldoky. Na základní škole jsem ještě hrála 4 roky volejbal, ale ten mě nebavil tolik jako florbal… taky bych ho se svojí výškou mohla hrát jen těžko.
 
Do A-týmu jsi přišla za nestandardních podmínek v době covidové pandemie. Bylo pro tebe těžké začít trénovat s ženami?
S ženami jsem částečně trénovala už dříve, takže na hřišti to nebyl větší problém. V šatně to ze začátku trochu skřípalo, ale myslím, že teď si to sedlo a je tam dobrá parta lidí.
 
Už se ti povedlo vstřelit první branku v seniorské kategorii. Pamatuješ si, jak jsi ji dala a jaký jsi měla pocit?
Bylo to v zápase proti Tigers a měly jsme rozehrávku u mantinelu, zhruba v půlce útočného pásma. Ťukly jsme si to na krátko a já zkusila vystřelit. Po cestě se míček odrazil od protihráčky a nějakým způsobem zapadl do brány. Jak by řekl můj táta, byl to takovej randomák... Já svoje emoce nedávám přehnaně najevo, ale pocit to byl skvělej a doufám, že to nebylo naposledy.
 
Jaké jsou tvé ambice do budoucna?
Jednou z ambicí do budoucna je určitě vyhrát titul v extralize žen. Taky si chci vyzkoušet i jiné kluby než ty brněnské.