Florbal hraješ už od přípravek. Pamatuješ, kdy jsi poprvé snila o tom, že budeš hrát za ženský A-tým?

Když jsem byla menší, tak mě to ani nenapadlo. Vždycky jsem florbal hrála pro zábavu. To, že bych si někdy mohla zahrát za A-tým, mě poprvé napadlo, když jsem začala hrát za dorostenky Bulldogs. Takže asi dva roky zpátky.

Kdy ses dozvěděla, že se s tebou počítá do základní sestavy A-týmu?

To bylo asi před půl rokem, před play-off juniorek. Trenéři začali naznačovat, že s námi počítají do letní přípravy A-týmu.

V juniorkách jsi loni byla kapitánka, v ženách jsi nováček. Je to pro tebe velký rozdíl?

V juniorkách jsem měla v kabině jako kapitánka určitě větší slovo a celkově větší zodpovědnost za vedení týmu. Ale i teď v A-týmu vnímám, že mám docela důležitou roli. Myslím si, že patřím mezi lídry. Snažím se, abych týmu pomáhala a jenom se s ním nevezla.

Pomohlo ti, že z juniorské kategorie přišlo ve stejnou dobu hodně dalších holek?

Hodně mi to pomohlo. Z ročníku 2008 nás přišlo pět. Bylo super, že jsme byly od začátku taková skupinka a nebyla jsem v tom sama.

Jak vás přijaly spoluhráčky v A-týmu?

Ze začátku to pro nás bylo těžší v tom, že jsme byly takové neotrkané. Ale pomohlo nám, že jsme s A-týmem trénovaly už minulý rok. Holky nás přijaly dobře. Ujaly se toho hlavně ty zkušenější hráčky, jako Evča Stará nebo Kiki Pospíšilová.

Jak se ti hrálo v tvém prvním ženském zápase, který se odehrál v Žilině?

Byla jsem před ním docela nervózní, ale už po prvním střídání nervozita odpadla, protože jsem cítila, jak mi tým a trenéři věří. V té důvěře byla velká síla, od začátku jsme diktovaly tempo hry.

Co ti pomáhá, když jsi nervózní?

Mám nějaké svoje rituály, ale ty jsou tajné (smích). Ale určitě mi pomáhá povídání si s holkami a týmová porada.

Takže rituály nám neprozradíš, jo? (smích)

Ne, ty jsou tajné (smích).

A nějaký talisman máš?

Mám náhrdelník.

V zápase v Žilině jsi proměnila vítězný nájezd. Věřila sis na něj, nebo tě tam poslali?

Já jsem si na nájezd věřila, chtěla jsem ho jet. Musím říct, že jsem ani nebyla nervózní. Věřila jsem si, že ho dám.

Zatím se ti hodně daří. Jak vnímáš rozdíl mezi juniorskou a ženskou soutěží?

Musím říct, že juniorská soutěž se mi zdá pomalejší, v ženách je to úplně jiná úroveň. Ale myslím, že mi hodně pomohla moje lajna. Hraju se zkušenými hráčkami, třeba Kiki Pospíšilová mě do toho hodně zasvětila. Obecně si ale člověk musí věřit a pak to jde (smích).

Je něco, čeho ses při přechodu do žen bála, ale obavy se ukázaly jako zbytečné?

Bála jsem se, že soupeři budou často skórovat, když něco pokazím a bude to potom na mně. Ale tím, jak jsem viděla, že mi trenéři věří, strach opadl.

Jsi ve formaci se sestrami Brucháčkovými. Jak se ti s nimi hraje?

Na holkách jde vidět, že za sebou mají už hodně extraligových zápasů, Anička i v reprezentaci. Dokážou dobře číst hru a pomáhají mi i v komunikaci. Naši spolupráci, i tu gólovou, hodnotím moc dobře.

Jak jsi reagovala, když ses dozvěděla, že budeš hrát ve formaci s Aničkou Brucháčkovou?

Byla jsem docela překvapená (smích). Moc jsem to nečekala. Ale trenéři mě tam dali, tak jim chci ukázat, že tam patřím.

Hrála jsi někdy s Aničkou, když jsou mezi vámi tři roky?

No, možná jsme spolu hrály jeden zápas za juniorky, ale to bylo asi všechno. V lajně jsme spolu hrály poprvé až teď.

Máš svůj letošní osobní cíl?

Chci předvádět stabilní výkony a taky chci, aby se o mě tým mohl opřít. Se svými body jsem zatím spokojená a chtěla bych v tom pokračovat, ať už v gólech nebo asistencích. Chci nadále zkoušet rozhodovat zápasy.

Patříš do skupiny hráček, které se dívají na svoje body?

Moc na to nekoukám, ale mám o nich přehled, protože mi kvůli tomu vždycky volá rodina. Oni to hodně sledují a pak mi gratulují (smích).

Díky za rozhovor a přeju ti, ať i nadále rozhoduješ zápasy.

Děkuju.