Máš za sebou první sezonu v Bulldogs a první mezinárodní šampionát. Jaká to pro tebe byla sezona?

Bylo to něco úplně jiného než na Slovensku, protože dosud jsem nebyla vůbec zvyklá hrát s holkami. Na Slovensku jsem hrála jen chlapecké soutěže. Všichni mi ale hodně pomohli si zvyknout a dostat se do systému. I šampionát jsem si užila. Bylo to pro mě něco nového.

V čem ses posunula za tu sezonu v Česku?

Juniorská soutěž mě hodně posunula, co se týče taktiky. Umím lépe přemýšlet o hře a o systému.

Juniorky i dorostenky, za které jsi nastupovala, nakonec skončily druhé za Chodovem. Jak se na ten výsledek díváš s odstupem času?

Já jsem ve finále juniorek hrála jen první zápas, ale i tak mě to mrzí. Podle mě jsme na to měly. Chodov se ale od začátku sezony neskutečně zlepšil. Na dorostenky jsem se dívala online. Tam na tom byl Chodov rychlostně lépe, ale holky tam nechaly všechno.

Finále 1. ligy juniorek pro tebe skončilo nešťastně, zraněním. Jak jsi na tom s kolenem?

Jo, už běhám (smích).

Nemůžu se nezeptat na úspěch žen. Sledovala jsi jejich cestu?

Určitě. Bylo to neskutečné, opravdu si to odpracovaly. Já jsem s nimi někdy chodila na tréninky a vnímala jsem, jak rostly a jak makaly. Daly do toho duši a ukázalo se to na hřišti.

A jaké pro tebe byly tréninky s ženami?

No, byly dobré. Stát proti Aničce Brucháčkové byl zážitek (smích).

Jaký jsi tam pociťovala rozdíl?

Podle mě je to silovější a taktičtější, už to není tak běhavé jako v dorostenkách a juniorkách.

Byla jsi na superfinále?

Bohužel ne.

Ale některé juniorky tam byly, že?

To jo, dokonce mi i volaly a dávaly mi vědět, jak to vypadá (smích).

Dokážeš si představit, že jednou budeš takový zápas před takovou kulisou hrát?

Doufám v to. Musím tvrdě makat a snad se to podaří. Před tolika diváky je to o hlavě, jak se na to člověk nabudí a jak se holky navzájem podrží.

V ženách hraje hodně mladých hráček. To musí být velká motivace, ne?

Určitě. Vnímám cestu holek, jako třeba Lenky Vojáčkové nebo Aničky Sládkové, a to mě hodně motivuje. Na nich jde vidět, že všechno jde, když se tvrdě pracuje.

A teď konečně k tomu hlavnímu. Zájem o tebe projevilo švédské Pixbo. Jak vznikl kontakt s tímto klubem?

Oni mají takový kemp, kde jsem v posledních dvou letech byla. Trenéři mi tam nabídli trénovat s juniorkami a později mi nabídli přestup. Ale protože mi tehdy ještě nebylo šestnáct let, což je podmínka, tak jsem musela počkat.

Váhala jsi, nebo jsi nabídku přijala hned?

Hlavní problém byl, jestli se dostanu na nějakou školu přímo tam, protože rodiče mi nedovolí studovat na dálku. Ale tím, že to je Švédsko, což je pro mě odmala sen, tak jsem ani tolik neváhala.

Už se ta škola vyřešila? A co bydlení?

V únoru jsem dělala přijímačky na dvě mezinárodní školy a přijali mě, takže to se vyřešilo velmi rychle. A bydlet budu v tom stejném bytě, kde bydlel Martin Macharáček (smích).

Jaká máš od švédské soutěže očekávání?

Ze zkušeností, když jsem hrála proti Švédsku za slovenský nároďák, vím, že se tam hraje trochu jiný typ florbalu. Chodí třeba tvrději do soubojů. Ale obecně to neumím říct, ještě jsem tu juniorskou a dorosteneckou soutěž neviděla.

Pochopil jsem, že ses už byla podívat v zázemí Pixba. Co jsi na to říkala?

Ta aréna je neuvěřitelná. Její součástí jsou tři haly, takže tam může trénovat spousta kategorií najednou.

Takže rozdíl oproti Česku je velký?

Jde asi hlavně o to, kolik hal tam mají, a že se ta hala využívá pouze pro florbal.

Co doufáš, že ti působení v Pixbu dá?

Chci se tam obecně zlepšit a naučit se nějaké nové herní styly.

Je na to asi brzy, ale máš v plánu se v budoucnu vrátit do Bulldogs?

To zatím nevím (smích). Teprve uvidím, v patnácti letech se není jednoduché přestěhovat do ciziny. Uvidím, jak to tam budu zvládat, co se týče školy. Ale vím, že tam mají i kvalitní vysoké školy.

Takže se na to díváš i takhle dlouhodobě?

Jo, je to taky jedna z možností.