Gólem na 4:1 proti Olomouci jsi překonala Petru Prouzovou v počtu bodů v nejvyšší soutěži a stala ses nejproduktivnější hráčkou historie Bulldogs Brno. Jak to zní?

Zní to samozřejmě krásné a moc si toho vážím. Je to rekordní číslo a jsem ráda, že jsem ho překonala. Ale na druhou stranu si myslím, že florbal dnes a tehdy je úplně jiný sport a nedá se moc srovnávat. Podle mě jsou zajímavější ta čísla od našeho postupu do Extraligy před pár lety.

Ty jsi věděla, že ten rekord můžeš překonat. Řekla sis před zápasem, že si pro to dneska jdeš?

Nevěděla jsem, kolik bodů mi přesně chybí. Takže jsem na něco takového nemyslela (smích).

Sleduješ osobní statistiky, nebo ani ne?

Sleduju. Florbal se hraje na góly a já jsem útočník, který je od toho, aby je dával. Navíc dávám góly ráda. Proto je pro mě důležité vědět, jak jsem produktivní, ať už v rámci konkurence, tak hlavně ze svého dlouhodobého hlediska.

A víš, kde jsi vstřelila svůj první extraligový gól?

Vím, to bylo v Čajkaréně, když jsem hrála svůj první zápas za Olomouc, proti Plzni. Tehdy jsem dala dva góly a vyhrály jsme.

To je teda paměť (smích).

Jo, tady ty první góly si pamatuju (smích).

Pamatuješ si i tu situaci?

Bylo to střelou tahem po krosovce pěkně na zadní tyč, skoro z půlky hřiště.

V době, kdy Petra Prouzová řádila v dresu Bulldogs, jsi začala chodit na základní školu. Tehdy jsi ještě asi nevěděla, co je Bulldogs Brno za klub, že?

Vůbec (smích). Tou dobou jsem nevěděla, že florbal existuje.

Jak jsi vůbec začala s florbalem?

U nás na základní škole v Želechovicích to byl jediný kroužek. Florbal jsme hráli v tělocviku a kluci mě přemlouvali, abych šla hrát s nimi. V té době ještě dokonce učitel nechtěl, aby do kroužku chodila holka. Dovolil mi to až v šesté třídě. I po dvaceti letech si pamatuju jeho výraz, když jsem mu řekla, že bych chtěla hrát taky. Bylo to něco jako „tak pojď, stejně už příště nepřijdeš“. A nakonec mi to vydrželo až dodnes (smích).

Zkoušela jsi i jiné sporty?

Na základní škole jsem začala hrát i ping-pong a s florbalem jako takovým jsem začala až v devatenácti letech v 1. lize, takže za sebou nemám žádnou mládežnickou kategorii. Nějak jsem přeskočila to, aby mi někdo říkal, jak se ta florbalka drží nebo jak se střílí (smích).

To už dneska úplně nejde. Dovedeš si představit začít dneska s florbalem v devatenácti?

Nedovedu. Moje tři spoluhráčky z lajny mají sedmnáct. S dnešní kvalitou florbalu by to bylo nereálné (úsměv).

Proč ses rozhodla k přesunu ze Slavičína do Brna?

Do Brna jsem se dostala na vysokou školu. Znala jsem v Brně přesně jednoho člověka, a tím byla Evča Úšelová, která hrála za Bulldogs, takže to byl logický krok.

V roce 2018 jsi krátce hostovala v Olomouci. Proč?

S Bulldogs jsme čtyřikrát za pět let hrály finále o postup do Extraligy a vždycky jsme prohrály, což bylo hodně demotivující. Mně se tehdy ta sezona, kdy jsme prohrály finále s Plzní, hodně podařila a v Olomouci mi nabídli, jestli si nechci zkusit Extraligu. Zpětně jsem za to moc ráda. Tehdy to pro mě byl velký impulz, protože jsem dokonce přemýšlela, jestli budu s florbalem pokračovat.

Jak jsi říkala, s Bulldogs jsi zažila dlouhé boje o postup do Extraligy, ale i boje o udržení v Extralize a následně postupnou cestu tabulkou vzhůru. Na co nejradši vzpomínáš?

Těch okamžiků je spousta. Na finále 1. ligy v Plzni, kdy na nás jel (ve všední den!) celý autobus fanoušků, nikdy nezapomenu. Je to asi ten největší highlight. Bohužel jsme prohrály v prodloužení. V další sezoně jsme postoupily do Extraligy, to byly opačné emoce. A jsem ráda, že jsem zažila i boje o udržení, protože ta cesta byla neuvěřitelná. Dva roky jsme prakticky nevyhrály, navíc jsem měla vážné zranění, a pak jsme se najednou dostaly do laufu a zachránily se. Zpětně si říkám, že kdybychom do Extraligy postoupily hned v prvním finále, tak by ty zážitky nebyly tak různorodé a zábavné.

Ve všech těchto sezonách jsi plnila roli střelkyně. Měla jsi vždycky tuto roli?

Klíčový byl ten zmiňovaný kroužek na základce. Protože jsem hrála s kluky a oni byli větší, silnější a rychlejší, moc jsem se neprosazovala. Učitel proto vymyslel, že jeden můj gól se bude počítat za tři. A protože kluci od přírody chtějí vždy vyhrát, tak mi začali víc a víc nahrávat a já díky tomu začala dávat spoustu gólů. Takže tam to asi vzniklo a zformovalo to styl, kterým hraju i teď (smích).

To by se někdy hodilo počítat jeden gól za tři, ale to se asi neschválí (smích).

To asi ne (smích).

Trénovala jsi později střelbu nějak speciálně?

Jo, hodně. Dřív jsem trénovala doma na zahradě, kde mi taťka postavil dřevěnou branku, a později jsem nastřílela, troufnu si tvrdit, i desetitisíce střel na bránu na SportPointu.

V týmu jsi aktuálně nejzkušenější hráčkou. Snažíš se nějak radit mladým hráčkám?

Já jsem hodně introvertní, takže toho moc nenamluvím, ale s naší lajnou se mi hraje moc dobře a baví mě to. Právě holkám z lajny se snažím pomáhat nejvíc. To, že spolu máme skvělý vztah, mi pomáhá v tom, abych jim dokázala poradit.

Máš svůj sportovní vzor? Já bych podle toho, co vídám, tipoval Alexandra Ovechkina. Číslo, střelba a pozice souhlasí…

Vždycky se mi líbilo, jak hraje Alexander Galante Carlström, který střílel tahem neskutečně. To byla ze začátku moje typická střela. Teď už je to paradoxně střela z první, přestože mi Číča tvrdí, že střílím technicky špatně. Naštěstí uznal, že nemá cenu mě to ve třiceti přeučovat, když ty góly dávám, takže ano, dnes už Ovechkin (smích).

Na obzoru je tvůj další milník – 100 gólů v nejvyšší soutěži. Chybí ti k němu dva góly. Uvidí je buldočí fanoušci už proti Tatranu?

Já doufám, že ano. Bylo by super dát doma dva góly Tatranu. A když je dám, budeme blíž k tomu, abychom vyhrály, což bude samozřejmě náš cíl.

Díky moc za rozhovor a ať se to povede.

Děkuju.