Vítej v Bulldogs. Co tě přimělo opustit po třech letech Švýcarsko?

Do Švýcarska jsem odcházel pořád jako docela mladý a po těch třech letech se mi už začalo stýskat po rodině a po tom, co jsem tu měl. Zároveň jsem měl chuť zažít ještě studentský život, protože ve Švýcarsku jsem nestudoval.

Co ti bude po odchodu ze Švýcarska nejvíc chybět?

Určitě mi bude chybět příroda a ta možnost dělat všechny outdoorové sporty, které jsem tam provozoval. Nechal jsem tam taky pár přátel, kteří mi už chybí.

Vím, že máš rád turistiku a chození po horách. Co budeš dělat v Česku (smích)?

Bude to horší (smích). Já žiju outdoor způsobem a mám rád sporty jako skialpinismus, cyklistiku, turistiku, lezení. I kvůli tomu jsem tam na začátku vycestoval. Slyšel jsem ale, že boulder a traily na kola najdu i v Brně, jen ty třítisícové hory tu asi nevyčaruji.

A jinak se ti v Brně líbí?

Je to tady fajn. Je to zase něco jiného, když rozumím každé konverzaci. I těm, kterým bych rozumět nechtěl (smích). Doma je doma.

V Bulldogs se budeš potkávat s Tobim Zipserem, se kterým jsi hrál ve Švýcarsku. Měli jste to takhle v plánu?

Na tom našem tříletém poznávání nebylo naplánovaného skoro nic (smích). Ale oba jsme přemýšleli, kam dál. Já jsem měl ve Švýcarsku pracovní smlouvu do konce srpna a myslel jsem, že florbal na chvíli pozastavím. Ale nakonec jsem si to rozmyslel, dali jsme si vědět s Ondrou Pavlicou a dohodli se.

Jaké to je vědět, že budeš mít v kabině hned od začátku někoho, koho znáš?

Je to příjemné a hodně z toho už těžím.

Jaké byly další důvody příchodu do Bulldogs?

Líbila se mi koncepce, kterou mi klub představil. Rád vidím, s jakým nadšením do toho ročníku jdou.

Ve Švýcarsku jsi hrál za Sarganserland a Alligator Malans. Jaké všechny soutěže jsi prošel?

Hrál jsem nejvyšší soutěž v kategorii U21, potom třetí nejvyšší ligu mužů, ze které jsme se Sargans postoupili do druhé nejvyšší soutěže. Já jsem tam tehdy přišel za Tomášem Sladkým, který klub převzal ve třetí lize a za rok se nám podařilo postoupit.

Co ti dala tato zahraniční zkušenost do života?

Takové to klišé o osamostatnění je určitě velkou pravdou. Pro mě bylo hlavní, abych nezůstal na prvních třech receptech, které jsem se naučil. Umění přežít a naučit se žít jsou dvě rozdílné věci. Dalo mi to hodně a vím, že momentálně bych znovu u rodičů bydlet nechtěl. Ty možnosti, když se člověk osamostatní, jsou pro mě klíčové.

V jaké herní dovednosti ses tam zlepšil?

Myslím si, že se vracím jako bojovnější člověk, větší srdcař. Protože skončit bych mohl, kdykoliv jsem chtěl, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal. Další věci ale musím zjistit až sám, musím to vidět na hřišti, protože florbal, který se hraje u nás a ve Švýcarsku, je hodně jiný. Věřím ale tomu, že jsem silnější, což se bude hodit v soubojích.

V čem konkrétně jsi pociťoval rozdíl mezi švýcarským a českým florbalem?

Jiné to bylo v tom, že tam nebyl takový prostor pro techniku. U nás je větší snaha se na hráče dívat jako na jednotlivce a ne jako na pět lidí najednou, což se mi líbí.

ROZHOVOR POKRAČUJE POD FOTKOU

V Česku jsi toho v mužských soutěžích tolik neodehrál, navíc dorosteneckou a juniorskou kariéru ti hodně zkrátil covid. Bereš to jako komplikaci?

U mě to byl buď covid nebo zranění, která se se mnou táhla celou dobu. Takhle jsem to asi nikdy nebral, vždycky jsem se dokázal vrátit. Tím pádem to neberu jako takovou komplikaci.

V minulosti jsi byl u několika superligových zápasů za Vítkovice. Jak na to vzpomínáš, přestože to bylo jen z lavičky?

Přestože jsem nic moc neodehrál, tak pořád na to vzpomínám docela dobře. Přestože člověk jenom sedí, tak to s ním cloumá dostatečně na to, aby si to užil. Muži Vítkovic tehdy hráli o špičku superligy a vyhráli i pohár, takže pro mě je to pořád největší zkušenost s takovým úspěchem. Navíc jsem ve Vítkovicích tehdy fungoval s těmi nejlepšími z Moravskoslezského kraje a od nich jsem se snažil pochytit všechno, co šlo. Akorát každý trénink s nimi byl takzvaně o hubu (smích).

Teď už pojďme k Bulldogs. Jak na tebe kluci působí?

Působí na mě přátelským dojmem a doufám, že to bude jen lepší. Ten tým je hodně mladý, docela mě to i zaskočilo, protože jsem doteď hrál s třicátníky, kteří to hrají pro zábavu při práci.

Znal jsi někoho kromě Tobiho Zipsera?

Že bych někoho vyloženě znal, se říct nedá. Od vidění jsem znal Michala Valachoviče, ale že bych se s někým dřív bavil, to vůbec. Ale byl jsem se podívat na přípravných zápasech v Ostravě, které se hrály na konci srpna.

Jak se ti líbil výkon?

Upřímně mě to v dobrém slova smyslu překvapilo. Na to, že je ten tým dva měsíce v procesu, tak sehrál vyrovnané zápasy s Vítkovicemi a Kladnem a s klidem porazil Ostravu. Ale samozřejmě nemůžeme soudit z prvních přípravných zápasů.

Čím bys chtěl týmu pomoct?

Asi svojí bojovností a odhodláním nechat na hřišti všechno. Těžko mluvit o tom, jestli mám lepší přihrávku nebo střelu, ale vím, že tam vždycky půjdu nastavený tak, abych tam nechal všechno. A je jedno, jestli to bude o jeden nebo o patnáct gólů.

Dokážeš říct jeden důvod, proč se nejvíc těšíš zpátky do české soutěže?

Těším se sám na sebe, že ukážu, že na to mám. A hlavně se těším, až budu moct nastoupit do nějakého pořádného zápasu.