Nevím, jestli se dá říct vítej doma, ale minimálně vítej zpátky v Bulldogs. Jaké máš pocity po návratu?

Pocity mám určitě pozitivní, protože v té sezoně, kdy jsem tu byl, jsme skončili druzí na mistrovství republiky. Kluci i trenér Adam Konečný mi tehdy přirostli k srdci.

Bylo od začátku v plánu, že se po jedné sezoně ve Švédsku vrátíš?

Upřímně řečeno, většina lidí s tím počítala. Nějaké nabídky přišly, ale tím, že jsem byl celý rok v kontaktu s Adamem Konečným a Ondrou Pavlicou (manažer mužského A-týmu), kteří mi přiblížili také klubovou vizi a podmínky, takže jsem neměl důvod uvažovat nad něčím jiným.

Bylo ještě něco, co tě přimělo k návratu?

To možná souvisí s tou vizí, ale i herní vytížení hrálo roli.

Hrál jsi v týmu Pixbo IBK. Jak bys to angažmá celkově zhodnotil?

Určitě mi dalo hodně zkušeností, protože jsem taky trénoval s mužským A-týmem. Kromě florbalu mi to dalo hodně i v lidské rovině. Byl jsem rok pryč od rodiny, což ze začátku nebylo úplně lehké, ale teď to hodnotím pozitivně.

Bylo odloučení od známých to nejtěžší, co jsi ve Švédsku zažíval?

Jo, sice za mnou rodina třeba třikrát přijela a já jsem jezdil každé dva měsíce domů, ale první týdny jsem z toho byl hodně špatný. Nejtěžší bylo odloučení od přítelkyně, která je pro mě nejdůležitější osobou. Předtím jsme se viděli každý den a z ničeho nic jsme od sebe byli daleko. Celkově ta samota byla těžká. Byl jsem v úplně novém prostředí, poprvé sám v cizí zemi, pryč od rodiny.

Zavzpomínej na dobu, kdy jsi tam přicházel. Jaký je rozdíl mezi tebou před rokem a teď?

Jsem určitě připravenější na mužský florbal, protože jsem hrál mužskou divizi, třetí nejvyšší ligu. Přechod na mužský florbal nebývá úplně jednoduchý, ale myslím, že jsem to zvládl docela dobře a té příležitosti si vážím.

Kromě té divize jsi hrál taky za juniory?

Ano, v juniorech jsme hráli nejvyšší soutěž, která je rozdělená na regiony. Ale dostali jsme se i na závěrečný turnaj, kde jsme skončili druzí. A tu divizi jsme hráli s tím stejným juniorským týmem, protože akademie tam funguje tak, že junioři hrají kvůli většímu vytížení kromě své soutěže taky třetí mužskou.

Jak je na tom švédská juniorská soutěž ve srovnání s naší CE ligou?

Tím, že je to rozdělené na regiony, tak si myslím, že v průměru jsou zápasy ve švédské lize horší. Ale jakmile dojde na play-off, už je to kvalitnější než u nás. Ty TOP týmy jsou samozřejmě na jiném levelu. Ale musím říct, že hraní divize bylo jedním z hlavních důvodů, proč mi to celé dávalo smysl.

Byli jste tam dohromady čtyři Češi. Jak ti to pomohlo při adaptaci?

Určitě hodně. Švédové jsou moc milí, ale člověk potřebuje někoho, s kým si může popovídat česky. Hodně jsme s kluky trávili čas tak, že jsme hráli na PlayStationu. Tím, že nikdo neměl striktní školu, tak jsme se vždycky sešli dopoledne a hráli jsme FIFU (smích). Bez nich by to pro mě bylo ještě těžší.

Václav Babík, který tam hrál s tebou, bude hrát taky superligu za Vítkovice. Těšíš se na vzájemné zápasy?

Těším se, myslím, že bude zábava proti němu hrát. Už ve Švédsku jsme se o tom bavili a dělali jsme si srandu, kdo vyhraje. Ale nechci předbíhat. Uvidíme, jak na tom budou oni a jak my.

Jaký jsi měl pocit z tamního zázemí?

Je to tam na jiné úrovni než kdekoli v Česku. Jsou tam tři hřiště vedle sebe, člověk má volný přístup do haly, posilovna je hned za rohem. Nemluvím ani o tom, že každá kategorie má vlastní šatnu, je tam velká konferenční zóna a tak dále. Řekl bych, že je to jedno z nejlepších míst, kam může člověk zamířit, když to s florbalem myslí vážně.

Tak to ti bude SportPoint hodně malý, ne (smích)?

Ale já se na něj vracím rád (smích). Těším se na něj stejně jako na Vodovu, kde asi budeme hrát.

Říkal jsi, že jsi neměl striktní školu. Takže jak jsi ji měl zařízenou?

Už před sezonou jsme řešili, že bych chtěl individuální plán, jak obvykle sportovci mívají. Ale protože jsem na průmyslovce ve Zlíně, která tuto možnost nenabízí, tak jsme se rozhodli, že na rok přeruším studium a dám co nejvíc úsilí do florbalu. A teď to vypadá, že půjdu na školu do Brna. Na konci srpna budu dělat rozdílové zkoušky.

V Bulldogs jsi odehrál jednu sezonu za juniory a dorostence. Jak na to vzpomínáš?

Vzpomínám na to jenom dobře, dalo mi to opravdu hodně. Hrál jsem poprvé za juniory, a rovnou CE ligu. Dařilo se mi, byl jsem mezi nejlepšími střelci v základní části a hodně jsem se posunul.

Který okamžik, co jsi v Bulldogs prožil, se ti vybaví jako první?

Určitě zápas s Bohemkou, ve kterém hrála neskutečně celá naše lajna s Peťou Úlehlou a Kubou Zachovalem. V tom zápase jsem dal hattrick a na jeden gól jsem přihrál a skončilo to 5:2.

Právě s Peťou Úlehlou budeš hrát superligu. Jak se těšíš na toto shledání?

Těším se moc. S Peťou si rozumíme na hřišti i v životě. Dá se říct, že jsme nejlepší kamarádi a trávíme spolu v podstatě všechen čas, co jsem v Brně. Byli jsme spolu v kontaktu i v době, kdy jsem hrál ve Švédsku, a při reprezentačních akcích jsme spolu vždy na pokoji. Bude příjemné s ním zase působit v jednom týmu.

Už ses potkal i s ostatními?

Jo, já už normálně jedu letní přípravu v posilovně. Na kluky jsem se neskutečně těšil, i když jsem mužský tým tolik neznal. Ale jsou tam i kluci, se kterými jsem hrál. Kromě Peti třeba Mazi (Daniel Mazáč) nebo Táda Glänzner.

Jak si myslíš, že jsi připraven na přechod mezi muže?

Sám jsem na to hodně zvědavý, protože švédský florbal je trochu jiný, ale doufám, že to zvládnu co nejlépe. Cítím i lehký tlak, ale mám od sebe vysoká očekávání. Takže do toho dám sto procent.

Dáváš si nějaké osobní cíle do sezony?

Právě jsme se bavili s Peťou, že moc nevíme, co si nastavit za cíl. V superlize jsme nikdy nehráli, takže se to těžko stanovuje (smích). Ale samozřejmě chceme co nejvíc bodů, abychom co nejvíc pomohli týmu.