Nemůžu začít jinak než tvojí hokejovou kariérou. V extralize jsi hrál za Spartu, Mladou Boleslav, Vítkovice a Kladno, odehrál jsi v ní přes 130 zápasů. Jsi ale pořád poměrně mladý. Co stálo za koncem tvé kariéry?

Na konci kariéry v Porubě jsem cítil, že mně hokej už nepřináší takovou radost jako dřív a začalo mi to víc brát než dávat. Už v tu chvíli mi větší smysl dávala kariéra mentálního kouče.

V minulosti ti hokej ale určitě radost přinášel. Jaký je tvůj nejlepší zážitek? Nabízí se finále extraligy 2022/23 proti Třinci…

Jasně, z hokeje mám spoustu zážitků. Jako první se mi asi vybaví čtvrtfinále první ligy v sezoně 2018/19, kdy jsem působil ve Vsetíně. Tehdy jsme hráli sérii proti Prostějovu, která došla až do sedmého zápasu. Kdo zná fanouškovskou základnu Vsetína, ví, že je tam neuvěřitelná atmosféra. Navíc po dlouhé době přišli na hokej moji rodiče, které jsem viděl naproti střídačce. Ten sedmý zápas jsme tehdy vyhráli, takže to bylo hodně emotivní.

Jaké bylo tvoje nejoblíbenější hokejové angažmá?

Hodně se do mě propsal ten Vsetín. Užil jsem si to i v Mladé Boleslavi, a to hlavně díky kolektivu, který jsme tam měli. Ten klub je rodinně pojatý a atmosféra v něm byla moc fajn. A pak samozřejmě Sparta, která mě vychovala a ve které jsme měli výborné zázemí.

Kdy ses začal zajímat o to, jak funguje hlava?

Asi ve svých patnácti letech, kdy jsem už vnímal, že neumím dobře pracovat s chybou. Neuměl jsem ji zvládat přejít a hrát normálně dál. S rodiči jsme se domluvili, že budu chodit ke sportovní psycholožce, paní Sládečkové. Od té doby mi to zůstalo. Vždycky jsem se snažil hledat nejlepší řešení, jak se připravit na výkon, jak si udržet soustředění a nastavení.

Kdy přišel zlom, že sis řekl, že chceš zkusit dráhu mentálního kouče?

Přišlo to během působení na Kladně, kde jsem už tolik nehrál a necítil jsem, že se v hokeji můžu posunout. Přišlo mi, že spíš stagnuju nebo se dokonce zhoršuju. Takže jsem hledal, co by mi dávalo smysl, a když jsem v roce 2024 odcházel z Kladna, tak jsem už tušil, že bych se touto cestou rád vydal. Během své poslední hokejové sezony jsem si udělal kurzy a začal pracovat jako mentální kouč.

Ve své poslední sezoně jsi hrál za Porubu. Jak jsi to zvládal kombinovat s kurzy?

V něčem to bylo náročné, protože už jsem měl i první klienty, ale v něčem to bylo osvěžující. Měl jsem možnost myslet na něco jiného. Zároveň 90 % věcí, které jsem v rámci kurzů studoval, jsem zkoušel sám na sobě, což mi hodně pomohlo. Ale měl jsem toho docela hodně. Studoval jsem cestou na zápasy, četl jsem si cestou ze zápasů, chodil jsem na schůzky. Bylo to náročné, ale zároveň příjemné, protože jsem věděl, že touto cestou chci jít.

Předpokládám, že s lidmi z hokeje jsi v kontaktu i nadále. Využíváš ty kontakty při své současné práci?

Využívám je hlavně, co se týče workshopů, kde se snažím přibližovat rodičům, trenérům i samotným hráčům to, jak funguje mentální příprava, protože si myslím, že u nás je to pořád ještě trochu v plenkách. A tím, že jsem hrál ve spoustě klubů, tak se znám s hodně lidmi, kteří mi pomáhají s organizací workshopů.

Inspiroval tě někdo z mentálních koučů, se kterými ses potkal?

Určitě bych zmínil tu paní doktorku Sládečkovou a pak taky pana Petráše, což je mentální kouč, který spolupracoval s hokejovým Třincem. Momentálně jsem součástí jeho týmu a beru ho jako vzor v tom, jak celistvě přistupuje ke sportovcům. Nejde mu totiž jen o výkon, ale i o to, aby se u toho sportovec cítil dobře. To je mi velmi blízké a chtěl bych to předávat dál.

Ale kromě zmíněného týmu Václava Petráše působíš i samostatně. Jak tedy funguješ jako mentální kouč?

Aktuálně má každý kouč, který působí v rámci skupiny Vaška Petráše, svoji praxi a vzájemně si dohazujeme klienty. Nikam nejezdíme jako tým, ale všichni máme přístup k aplikaci hlava.on, kterou Vašek vyvinul. A kromě praxe nabízíme workshopy a přednášky, kdy jezdím všude možně po klubech napříč sporty a bavím se se sportovci, trenéry a rodiči o tom, jak ve sportu funguje mentální stránka. Používám i příklady ze své kariéry, aby viděli, že to, co prožívají, je normální.

Jak často jezdíš po workshopech?

Momentálně zhruba čtyřikrát až pětkrát do měsíce. Ale někdy je toho víc a někdy zase míň.

A jak jsi na tom s klientelou? Dá se to časově zvládat?

Zatím je to v pohodě a stíhám jak klienty, tak workshopy. Ale myslím, že se ta čísla budou postupně zvyšovat, protože čím dál víc lidí si začíná uvědomovat, jak je hlava důležitá ve sportu i v životě.

Hodně jsi mluvil o dětech a o rodičích, ale věnuješ se i dospělým sportovcům?

Primárně mám mladé sportovce, ale mám za sebou i spolupráce s profesionály, přičemž některé pořád probíhají.

Jak začala spolupráce s Bulldogs?

Začalo to tak, že jsem se ozval Martinu Czeczinkarovi s nabídkou užší spolupráce, která by obsahovala přednášky. Potkali jsme se a shodli se v tom, že je to důležité téma, které není ve florbale tak běžné. Na Bulldogs mě hodně zaujalo to, jakou mají kulturu a jak klub funguje.

Pracoval jsi někdy v minulosti s florbalisty?

Ne, nepracoval, ale myslím, že obzvlášť florbal má s hokejem poměrně hodně společného. Některé věci jsou samozřejmě jiné, ale myslím si, že spoustu věcí ve florbale chápu.

Se kterými kategoriemi v klubu spolupracuješ?

Dohodli jsme se, že workshop, který proběhne na začátku listopadu, bude pro hráčky od jedenácti let až po juniorky a samozřejmě pro jejich rodiče.

Některé holky jsi už potkal na letním soustředění. Jaký z nich máš dojem?

Na soustředění jsem měl jak přednášky, tak individuální konzultace. Celkově se mi líbila atmosféra, která na soustředění panovala, měl jsem z toho moc dobrý pocit. Holky mi přijdou motivované a vypadají, že je florbal baví.

Takže tvoje spolupráce s Bulldogs bude fungovat na bázi přednášek a možností individuálních konzultací?

Přesně tak. Ať už by to byly přednášky pro rodiče, jak komunikovat s mladým sportovcem, jak přistupovat k nepovedenému výkonu, nebo pro samotné hráčky, jak pracovat s chybou, s nervozitou a podobně. Možnost individuálních konzultací nabízím online i osobně, pokud jedu do Brna.

Jak často jezdíš do Brna?

Chtěl bych jednou za měsíc. Ale holky mají zápasy, tréninky, školu, takže to budeme muset sladit tak, aby jim to nenarušovalo jejich řád.

V čem tě práce mentálního kouče naplňuje?

Asi v tom, jak je každý člověk jedinečný, jak řeší něco jiného a dívá se na to z jiného úhlu. Mám rád, že je ta práce velmi různorodá. Ať už se jedná o přednášky, workshopy nebo individuální spolupráci, tak každá část mé práce potřebuje jinou energii a jiné nastavení. Je to velká změna oproti profesionálnímu hokeji. Teď se každý den děje něco jiného a je to pro mě velmi zajímavé.

Na začátku dalšího měsíce, 2. listopadu, se bude konat klubový workshop, kde se s tebou potkají hráčky i rodiče. Můžeš to nějak přiblížit?

V první části, ve které se potkáme s hráčkami, se budeme zaměřovat na chybu. Budeme se bavit o tom, že je dobré ji brát spíš jako informaci než jako špatnou věc. A taky jak pracovat s chybou přímo v zápase, protože když člověk udělá chybu, tak ho to zákonitě rozhodí a trošku se změní jeho výkon. S rodiči se budeme soustředit na základy mentální přípravy, aby měli představu o tom, co to vlastně je, na komunikaci se sportovcem a budu se snažit rozlišit roli rodiče a trenéra.

Proč bys řekl, že je takový workshop důležitý a že by na něj měli lidé přijít?

Myslím, že chyba je nedílnou součástí sportovního výkonu. Bohužel, nikdo není dokonalý, jsme lidé a chyby dělají všichni, i ti nejlepší. Ti nejlepší se ale po chybě dovedou rychle vrátit zpátky do svého základního nastavení a pokračovat dál ve výkonu. To si myslím, že je potřeba umět jak ve sportu, tak v životě, kdy také děláme spoustu chyb. Pro rodiče zas může být zajímavé slyšet příběh někoho, kdo zažil celou kariéru profesionálního sportovce a kdo zažil cestu ze zápasů a tréninků, kdy se nedařilo. To je může inspirovat k tomu, že na vrchol vede spoustu cest.