Chci vrátit klubu to, co do mě investoval, říká kanonýr Konečný

S florbalovým Brnem spojil celý svůj život. Nejprve začínal na Sokole, poté se jako velká naděje přesouval do prostředí tehdy silnějších Buldoků. S nimi zažil a dodnes zažívá velké úspěchy, ale před více než dvěma lety také jeden velký pád. Nyní vstupuje snajpr Adam Konečný již do třetí prvoligové sezony a věří, že letos se konečně podaří prolomit věčné čekání. 
 
2.11.2021  - rozhovor z  ceskyflorbal.cz

Již od juniorských let si přál jednou pracovat s dětmi. Učit je základům florbalu a zejména jim být dobrým vzorem. A to se brněnskému střelci Adamu Konečnému splnilo. U dětí našel nejen radost a energii do života, ale rovněž ženu, která mu před necelým rokem porodila syna Martina. „Nikdy bych netušil, že mě to takhle vezme,“ přiznává nyní už osobnost brněnských Buldoků.
 
Má za sebou perný rok. Nejprve musel se spoluhráči skousnout další nepříjemnou facku od koronavirové pandemie, do toho usiloval o magisterský titul a plnil první otcovské povinnosti. Nyní má všechno za sebou a s úsměvem na rtech vyhlíží lepší zítřky. „Letos cítím asi největší šanci. Jak se říká, do třetice všeho dobrého,“ prohlásil sebevědomě.
 
Adame, zatím si průběh ročníku musíte pochvalovat, viďte?
Ano, je to tak. To nejdůležitější je, že se opět znovu rozběhl florbalový svět také pro nižší úrovně, jako je třeba 1. liga, a tím pádem se opět „možná“ bude bojovat s větší motivací. Vstoupili jsme do první části soutěže dost zodpovědně a myslím, že to je po devíti kolech vidět. V zápase s Havířovem jsme poznali první letošní prohru a jsem za ni rád. Opět nás to nakopne k lepším výkonům.
 
Cítíte, že právě letos je ta největší šance vrátit brněnské Buldoky zpět mezi elitu?
Cítím, určitě. Myslím, že do třetice to může klapnout. Cíl máme od sestupu pořád stejný a jediný. Bulldogs Brno má ve florbalovém světě své místo. Máme dlouhodobě perfektní mládež – jsme schopni každý rok útočit na nejvyšší příčky především na nejprestižnějších turnajích a daří se nám to. Vychováváme kvalitní hráče do mužské kategorie, a i letos jsme mohli doplnit soupisku mladými hráči.
 
Jak těžké pro vás bylo se dva roky po sobě vypořádávat s tím, že zkrátka o postup přijdete z důvodu řádící pandemie?
První rok to bylo docela překvapivé. Měli jsme velmi dobře našlápnuto ve čtvrtfinále proti Torpedu. Byli jsme přesvědčení o tom, že to klapne, a nakonec nás velmi rychle zastavila pandemie. Druhý rok jsme to spíš čekali, a nakonec vše dopadlo tak, jak jsme bohužel předpovídali. Bylo to samozřejmě těžké, ale vesměs všechny týmy se nakonec musely nějakým způsobem kousnout a pracovat s tím, jak bylo rozhodnuto.
 
Byl jste ihned po sestupu do první ligy rozhodnutý, že v Bulldogs zůstanete, nebo byly na stole i nějaké nabídky zpět do superligy?
Po tom všem, co jsem v Bulldogs zažil, vyhrál a stále vyhrávám jako hráč i jako trenér, k tomu si navíc našel životní partnerku, se kterou mám nyní úžasného syna, jsem tak nějak cítil, že bude důležité klub podržet a vrátit mu to, co do mě investoval. Přestože jsem měl i jiné nabídky, jsem rád, že jsem se rozhodl pro setrvání. Snažím se jít příkladem všem našim dětem v mládeži a pro některé z nich být možná i vzorem. Toho rozhodnutí určitě nelituji.
 
Myslíte si, že ten nedávný pád mohl brněnskému klubu leccos dobrého přinést?
Můj osobní názor je, že ano. Bylo načase otevřít oči, podívat se kolem sebe a znovu začít „od začátku“. Bulldogs byli dlouhé roky v Brně naprostou dominantou. Doba se však změnila. Každopádně se to stalo – vzali jsme to jako odrazový můstek pro další vývoj klubu a myslím si, že se nám to zatím daří. Vše zlé je k něčemu dobré.
 
Na druhou stranu nyní svádíte pravidelné derby se svým rodným týmem Gullivers. Jsou to pro vás v něčem speciální zápasy?
Jasně že ano. Když jsem se dostal do A-týmu Buldoků, neměl jsem takové herní vytížení, jaké jsem si představoval, a proto jsem hrával nějakou dobu za Gullivers. Tehdy tedy pouze Národní ligu, každopádně jsem to bral jako možnost zahrát si tam, kde jsem vyrostl. Speciální zápasy to pro mě jsou – mám zde spoustu kamarádů a znám spoustu rodičů a fanoušků. Na postoji ke hře to však nic nemění a každý zápas chci vyhrát.
 
Změnil jste po sestupu do první ligy pohled na florbalový život, nebo to ve vás nic nezměnilo?
​První dva roky jsem jel spíš na setrvačnost. Aktuální sezónu jsem však pojal trošku jinak. Připravoval jsem se trochu jinak než na ročníky předtím, především prací nad rámec týmových tréninků, abych mohl přispět týmu co nejvíc. Největší rozdíl vidím v tom, že zatímco v superlize jsme poslední rok před sestupem většinu zápasů prohráli, tak nyní v 1. lize většinu zápasů vyhráváme a skoro do každého vstupujeme jako favorité. Očekává se vítězství a s tím spojená tvorba hry.
 
V Buldocích držíte pevné pouto i s mladými nadějemi. Jak jste se tehdy k práci s dětmi dostal?
Od jakživa jsem chtěl trénovat florbal. Začal jsem s trenérstvím pod vedením Robina Šimíka ze Sokola Brno I. To on mě dostal tam, kam jsem vždy chtěl a věděl jsem, že jednou chci takovou možnost dát také já dalším generacím. Po tom, co jsem začal hrát v juniorech Bulldogs, jsem odstartoval i trenérskou kariéru. Chtěl jsem se dostat k těm nejmenším a nejmladším dětem, abych si vážil všeho, co se naučím a začít takzvaně „od píky“. 
 
A pak už to osudové setkání s partnerkou.
Jak říkáte. Postupem času jsem se dostal pod křídla teď už mé přítelkyně Gabriely Úlehlové a bývalého kouče Rosti Kohúta. Tito dva trenéři mě na začátku nejvíce posunuli a věděl jsem, že tak, jak to dělají oni, to já chci dělat také. Mimo to jsem měl možnost získávat další cenné rady a rovněž kritiku ze strany odborníků, a to mi pomohlo zlepšovat se a dívat se na věci trochu jinak. 
 
Člověka to musí nabíjet netradiční energií, viďte?
Je to tak. Když vidím progres těch dětí, který dělají nejen ve florbale, tak je to něco neskutečného. Prohry, které nás posouvají vpřed, výhry, které společně oslavujeme a trofeje, co vozíme na naši halu – to už jsou jen sladká třešnička na dortu.
 
S rodinou jste navíc založili velice úspěšný projekt letních táborů Konečných. Máte od dětí vůbec někdy klid?
Vypadá to, že asi ne (smích). Já se však snažím zlepšovat vnímání pojetí práce s dětmi také jinde než pouze na florbale, a proto jsem se připojil ke své mamce do tohoto projektu pořádání letních táborů. Ten jsem navíc před několika lety převzal a nyní už mohu říct, že je to pevnou součástí mého života.
 
Nyní máte navíc v klubu novou funkci jako vedoucí florbalového centra mládeže. Stane se z Buldoků celoživotní náplň?
Vedoucí florbalového centra mládeže vnímám jako velký posun v mém trenérském působením v klubu. Nejvíc si na tom všem asi vážím toho, že právě já můžu být tím, koho si vedení klubu vybralo. Je to pro mě odměna za to, co zde odvádím několik let. Jestli to bude mou celoživotní náplní zatím nedokážu říct. Jsem u tohoto kormidla teprve půl roku.
 
S vaší trenérskou kolegyní jste nedávno přivedli na svět i malého chlapečka. Užíváte si první měsíce jako tatínek?
Je to skvělý. Nikdy v životě bych neřekl, že mě to tak vezme. Utíká to jako voda a v lednu budeme slavit rok. Je to báječný (úsměv).
 
Půjde Konečný junior ve šlépějích tatínka?
Tak to vážně netuším (smích). Budu chtít, aby se malý rozhodl sám. Podporovat ho budeme ve všem. Možností na výběr bude mít určitě několik, ale nebudu lhát, líbilo by se mi trénovat novou „šedesát šestku“ (smích).
 
V létě jste úspěšně dostudoval magisterský titul, tak jaké jsou plány do blízké budoucnosti?
Aktuálně jsem v Bulldogs a to je pro mě teď to nejdůležitější. Mám čas věnovat se rodině a dělat to, co mě baví. Jakmile si vyhodnotíme moji práci v klubu, uvidíme, co bude dál. Nechávám tuto kapitolu prozatím otevřenou.