"Pro mě je to zatím pořád motivace nejvyšší." komentuje Michaela Žáková možný postup do extraligy
Před blížícím se play-off jsme vyzpovídali hráčku ženského "Áčka" která se nedávno vrátila z hostování v extraligové Olomouci.
Ahoj Míšo, v první řadě bych tě chtěl přivítat zpět v Brně, mohla bys o sobě říct pár slov fanouškům?
Ahoj, díky za přivítání. Nevím, co přesně by fanoušky zajímalo, ale když to shrnu, je to pro mě šestý rok v Brně, čemuž vděčím za to, že studuji architekturu na VUT a ta je právě na šest let. Z toho asi plyne, že nejsem Brňák. Jsem z malé vesnice od Zlína, kde jsem s florbalem začínala. Ti nejvěrnější jistě vědí, že mě v minulosti postihlo zranění, za chvíli to budou už tři roky od plastiky vazu v koleni. A kdybych měla říct něco více o sobě, tak jsem především introvert, co miluje psi, knížky, focení a další aktivity, kde není moc potřeba kontakt s lidmi. Což si trošku oponuje s tím, že dělám kolektivní sport a miluju situace, kdy se všechny oči v hale obracejí na mě (smích).
Tím se nabízí otázka, jak vidíš svoji budoucnost v Brně, až dostuduješ?
Po skončení školy se chci vrátit domů. Chtěla bych si najít práci ve Zlíně, snad se mi poštěstí. To kde budu další sezónu hrát je ve hvězdách. Ve Zlíně ženský tým není. Proto bude záležet i na tom jak tahle sezóna skončí. Pokud bychom postoupily, nabízelo by se zůstat. V opačném případě budu přemýšlet o návratu do Olomouce, případně přijmu nějakou další výzvu. Každopádně je to otázka, kterou budu řešit až v červnu.
Na začátku sezóny si byla hostovat v extraligové Olomouci, jaký byl návrat zpět do Brna?
Byl to návrat složitý. Stejně jako byl složitý odchod po loňské sezóně. Hlavně co se týče psychiky. Přece jen jsem někde odehrála půl roku a poznala spoustu skvělých lidí a taky úplně jiné prostředí. Na jednu stranu se mi nechtělo odcházet, trošku se ve mě prala myšlenka, že je to ode mě pro holky zrada. Na druhou stranu taková dohoda byla už před sezónou a něco mě táhlo zpátky. Byl to pocit, jako když někde jste a i když je vám tam dobře, prostě se těšíte domů.
Okusila jsi nejvyšší ženskou soutěž u nás, jaké jsou nejpodstatnější rozdíly mezi Extraligou a 1. ligou?
Musím říct, že mě to možná trošku zklamalo. Asi to plyne i z toho, že jsem nečekala, že budu sbírat tak “jednoduše” body. Kdyby mi někdo před sezónou řekl, že za svých prvních 15 extraligových zápasu nasbírám 13 bodů, tak bych mu nevěřila. Řekla bych, že se dá extraliga rozdělit na tři části. Top 4 týmy, kde nevíte, kde vám hlava stojí, když mají míček. A tam je samozřejmě ten rozdíl brutální - rychlost, šikovnost jednotlivých hráček, taktická připravenost apod. Pak takový zlatý střed a spodek tabulky. Samozřejmě že ve všech týmech jsou kvalitní hračky. Spíš mi přijde, že zatímco top týmy by mohly nasadit i 4 konkurenceschopné lajny, týmy ze spodku tabulky ty kvalitní hračky počítají na prstech jedné ruky. Takže si myslím, že největší rozdíl je v počtu opravdu kvalitních hraček. Protože i v první lize jsou hodně šikovné holky, ale tým má většinou jednu dvě a ta sama to nevytrhne. Je škoda, že jich v Česku není dost na to, aby to vytvořilo vyrovnanou a nadupanou celou ligu. Otázkou je, jestli je to systémem, trenéry nebo tou odpovědností samotné hračky, že k tomu přistupuje (ne)zodpovědně.
Teď, když víš jaká je Extraliga, je motivace postoupit s Brnem vysoká?
Ta byla vysoká vždycky. Myslím, že se tím nic extra nezměnilo. Můj sen byl vždycky si nejvyšší soutěž zahrát. A musím říct, že nikdy nezapomenu na první zápas. Dva momenty ve mě zůstanou na vždy - první nástup na hřiště, trval jako obvykle pár vteřin. Ale pro mě to byla celá věčnost. Během té chvilky se mi promítlo v hlavě strašně moc věcí a bylo to takové zadostiučinění za ty roky dřiny. Došlo mi, že všechny ty hodiny strávené na zahradě ve dne v noci střílením o garáž opravdu měly smysl. A druhým byl první gól, někdy během prvních pár střídání. Možná to vypadalo, že ani nemám radost, ale ty pocity byly nepopsatelné a jsou ve mě do dnes. Ale abych se vrátila k té motivaci k postupu. Je strašný rozdíl postoupit, anebo tu ligu hrát. Aspoň já to tak vnímám. Hrát ligu je nějaký dlouhodobá záležitost, která přináší radosti i oběti. Kdežto postup je vítězství, cíl cesty. Ten slastný pocit, že jste něco dokázali “tady a teď”. Je to o pocitu, po kterém si myslím prahne každý sportovec a je jedno jestli se jedná o tento náš vysněný milník nebo výhra na olympiádě. Pro mě je to zatím pořád motivace nejvyšší. Minulý rok nám k postupu chybělo už opravdu málo. Věřím, že třeba právě zkušenosti nabrané v extralize mi pomůžou převážit misky vah konečně na naši stranu.
Po návratu z hostování jsi odehrála 8 zápasů a připsala sis hned 14 bodů, čemu vděčíš za takovou formu?
Body možná říkají něco jiného, ale já se teď rozhodně v nějaké extra formě necítím. Ten návrat je mnohem těžší než jsem čekala. Leden pro mě byl z mnoha důvodů složitý a odrazilo se to i v mé hře. Když to srovnám s loňským koncem základní části, tak je to teď o něco horší. Ale je pravda, že je to trénink od tréninku lepší a já věřím, že na ty nejdůležitější zápasy budu v té nejlepší formě. Zároveň jsem ráda, že i když se necítím úplně nejlíp, tak se mi daří hledat nebezpečné prostory a padá mi to tam. Určitě se mám od čeho odrazit.
A jak hodnotíš poslední odehrané utkání s Jihlavou?
Ten zápas se hodnotí těžko. Na jednu stranu jsme vyhrály, takže super. Daly jsme i dost gólů, to je taky fajn. Ale taky jsme hodně obdržely. Po většinu zápasu jsme měly míček na hokejkách my, ale když už Jihlava překročila půlku a dostala se až ke střele, dala gól. Myslím, že to plyne z takové té klasické nekoncentrovanosti. Když dlouho držíte míček, tak si myslíte, že se nemůže nic stát a moc nemyslíte na zadní vrátka. V play-off by se nám to mohlo vymstít, ale já doufám, že se poučíme. Zároveň to pro mě osobně byl pocitově nejlepší zápas po návratu, takže za mě super.
Jak se těšíš na blížící se play-off?
Na play-off se samozřejmě těším moc! Je to vrchol sezóny. S každým přibývajícím zápasem roste kvalita, tlak, očekávání... Jde už opravdu o hodně, a proto se na tohle období těším nejvíc. Nebude čas na chyby. S každým vyhraným zápasem budeme blíž našemu snu a právě o to těžší to bude. Už tolikrát jsme byly tak blízko a nikdy nezvládly udělat poslední krok. Tak snad se nám ty nabrané zkušenosti namixované s dravým mládím konečně zúročí.
A chtěla bys na konec rozhovoru vzkázat něco fanouškům?
Máme skvělé fanoušky, proto bych jim ráda vzkázala, že si nesmírně ceníme jejich vytrvalosti a věříme, že nás podrží i v play-off. Hrát domácí zápas před takovým publikem je nezapomenutelný zážitek a především nás to táhne k lepším výkonům. Každým rokem to s přibývajícími zápasy graduje a pro mě osobně bylo loňské finále úplně to nejvíc, co jsem zažila. Především když přijeli ti nejvěrnější i do Plzně. Proto prosím, když bude mít čas, přijďte nás podpořit, protože pokud vyhrajeme, bude to i vaše zásluha!
-Filip Volovec